Freedom

28. prosince 2012 v 10:51 | *wif |  útržky života
Je to zvláštní, ale některé věci vám nejspíš fakt zůstávají na pořád. Možná si jich jen občas více či méně všímáte... Ale na tom asi už nesejde. Jsou to ty věci, kterých si nevšímáte když je vám fajn, vlastně mělo by vám výt fajn stále, není důvod proč ne, jenže pak se vám v hlavě přetočí kolečka, spustí nějaký spínač a už to jede... Jasně v tom není takový problém, ovšem poněkud horší je, že nevíte co s tím, jak to sakra zastavit, kde se to vypíná? Už to nechci,(btw. ne nechtěla jsem to nikdy). A pak přichází bezradnost, pocity naprostého selhání, výčitky, sebelítost, lítost, apod.


Vztekáte se, trháte papírky na kusy, mlátíte do polštáře, brečíte, ale ten hnusný pocit ne a ne odejít... Tak nakonec rezignujete. A zase si začnete pokládat tu pitomou otázku proč vůbec něco dělat. Proč to prostě nenechat jen tak, jak to běží a leží... Jenže ne, ono vás to nechce jen tak nechat... dáte tomu totiž ruku a ono vás to postupně pomalu sežere celé, pokud nějak nezakročíte. Jenže jak? "To je otázka, která trápí vědce již tisíciletí..." Haha.

Ne, nechci si nějak stěžovat, jen se to ono pokouším jakýmsi způsobem analyzovat, zdůvodnit a posléze možná i vyřešit.



Už toho bylo celkem hodně co se zdálo být nějakým východiskem, či alespoň nouzovým řešením(východem).
Sebepožkozování? Né, i když mě to láká a láká... ale NE.
Alkohol? Ano, pánáček vodky by se mi před spaním hodil, třeba bych pak mohla i spát a nevstávala v pět. Další nic neřešící nouzový východ. NE
Ana? Odvrácení veškeré své pozornosti na jídlo už párkrát fungovalo, ale ne... Nechci letní prázdniny zase trávit na psychiatrii.
Tabletky, prášečky? Po dnešní noci o nic začínám uvažovat. I když velkým paradoxem je, že mi to vlastně způsobily. Jistě před tím jsem se chtěla občas zabít, ale to podle bylo lepší než tohle. Jojo, v těchlech chvílích si říkám, jak by se mi hodil ten atarax... Chodí, spící mrtvola, která nedokáže ani brečet, ale klidná mrtvola.

Potřebuju se uklidnit, potřebuju se po dvou hnusných nocích nebo třech(?) konečně pořádně vyspat, potřebuju se zbavit toho knedlíku v krku. Nebýt v neustálem stresu a strachu z ničeho.

A jsme tam kde jsme byli, víme co, ale nevíme jak. Ale musíme vědět jak, my potřebujeme vědět jak! Ne to je hloupost to bylo o golemovi, o žiničující síle, ne o žádném vědění... Já si jdu dát cappuccino a čekat až se tu někdo vzbudí.

A milujte své maminky a tatínky a všechny své blízké, oni za to nemohou, tohle jste si vybrali sami.
 


Komentáře

1 Annie | Web | 11. března 2013 v 23:17 | Reagovat

takové depresivní :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.