sobtní večer

15. dubna 2012 v 3:44 | *wif |  útržky noci
2:59 ráno, neděle, právě jsem se vzbudila.
ještě cca před pěti hodinami jsem byla naprosto mimo...
ne, není ok zapíjet prášky chlastem. to vím, ale stejně to dělám.

proč?
že by stále ta dávná hluboko ukrytá vnitřní touha po sebedestrukci?
já nevím.
je to divný. svět běží ve svém stálém rytmu ať dělám cokoli.
snažím se z hlavy vyhnat tu myšlenku.
myšlenku, že by se nestalo přece naprosto nic, pokud bych tu nebyla.
že to můžu udělat.

ničí mě to.
pocit naprosté bezmocnosti proti všemu.
otoveřené okno, chladná noc nad ránem, půl kráby davidovek pryč.

MAYBE...

možná, nic není jisté, nic nené na 1oo%, jak mne učil luky, statistika. pche

Hey, kids, where are you?
Nobody tells you what to do, baby...

ano, zase r.e.m., zase drive, už to tu někde jistě je. ale co je mi po tom
kde je?
kde je ta hrdá, nezdolná *wif?
maybe, maybe...
možná jen zadupaná někde hluboko, uvědoměním si, že nikdy nebude víc.
víc než pouhopouhá troska.

jednou zničená a špatně složená, ano
chybějící kousky, neúplná skládanka
nikdy ne, smířená se vším, co bylo
děsivé sny, které budí ze spánku
o kom?
můžete hádat třikrát, ale asi to budete vědět na poprvé
o mém otci, tedy pokud tomu muži mohu vůbec tak říkat
je pro cizí snad víc než kdokoli jiný

stále znovu, dokola
zjišťování, že to nemá konce
spíše jakýsi kruh
utvořený z dobrých a bohužel více těch špatných dní a bezesných nocí

zoufalství, bezmoc
dokolečka, dokola
není vidět konce
a třeba to žádný nemá
třeba je ten konec jen na tobě
definitivní konec
třeba to jinak ani skončit nemůže

roky trápení
jak by jinak mohli skončit?
happyendem?
to těžko, to se u nás nenosí
i když jsem si to ještě tak před měsícem naivně, vemi naivně myslela

vzdát se, nechat se
nechat se doslova sežrat vlastní myslí
nechat se vyhladovět k smrti
a před tím, nejspíš ještě dřív zabít

maybe...

možná by to dobrá cesta...

možná...

ať se stane, co má být...
nač bránit racionálním myšlením?
stejně za celou tu dobu bylo k ničemu
stejně přišlo tohle
tohle čemu se nedá už ubránit...

SWEET CHILDREN, SWEET HOME, SWEET SMILE, SWEET LIFE...

Donie Darko
možná bych si také mohla poříd obrovského modrého králíka, co říkáte?

anebo zase jen utéct
schovat se před vším, před světem
psychiatrie motol už mne očekává s plnou náručí
tam okolní svět neexistuje...

anebo prostě zmizet... ztratit se.
tentokrát beze svědků, už žádné záchranky, JIPky, psychologové...

už nic, vůbec nic...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.